Jehličnaté monokultury za kalamitu nemohou
V souvislosti se sněhovou kalamitou, která postihla letos v zimě naše lesy, se hovoří o jejich špatné druhové skladbě. Kritizuje se převaha jehličnatých monokultur s tím, že právě ony by mohly být jedním ze základních příčin oslabení porostů. Čerstvé zkušenosti od nás i z okolních zemí však ukazují, že při kalamitě takového rozsahu dochází ke značnému poškození nejen jehličnatých, ale i listnatých porostů. Otázka jehličnatých monokultur nicméně zůstává v souvislosti s lesním hospodařením v České republice často diskutovaným problémem. Zřejmě proto, že se jedná o doslova "historickou záležitost". Lesy v našich klimatických oblastech náležejí k nejsložitějším ekosystémům. Jejich současný ráz, struktura, dřevinné složení a fyziologický stav jsou výsledkem působení a vzájemného ovlivňování měnících se přírodních a kulturních podmínek. Zatímco v nejstarších vývojových fázích lesa byly vegetační změny spojeny především s globálními změnami klimatu a přírodními katastrofami, pro dobu historickou platí, že stav lesních společenstev je výslednicí ovlivnění přírodních procesů kulturním a hospodářským vývojem společnosti. Osidlování šlo většinou na úkor přirozených lesů. První zemědělci získávali pozemky zdařením (vypalováním) nebo klučením, při kterém se část dřeva zužitkovala. S nástupem průmyslové revoluce zhruba v polovině 18. století, tedy s rozvojem dolů, hutí, sklářství a dalších řemesel závislých na využívání dřeva se záhy dostavil nedostatek této cenné suroviny.
Z té doby pochází i termín "toulavá těžba", kdy dřevorubci vyhledávali jednotlivé dřeviny vhodné pro stavebnictví (dub, lípa, buk) nebo svou výhřevností. Tak byly v nižších nadmořských výškách vlastně již od středověku lidskou činností pozměněny naše původní přirozené lesy nejnižších poloh a vznikly například habrové doubravy. Lesy po takovéto těžbě byly ponechány svému osudu, vzniklé nekvalitní porosty tzv. řediny se často začaly zmlazovat z výmladků a vznikaly tak rozšířené pařeziny. První zákony a nařízení (lesní řád chebský z r. 1379, Maiestas Carolina Otce vlasti, patent Rudolfa II. o omezení těžby dřeva v Krkonoších apod.) byly reakcí na zhoršující se stav lesů a lokální nedostatek dřeva. Až do 18. století byl lesnímu hospodářství přikládán pouze malý význam. Nedostatečné péči o lesy odpovídal i nízký zisk z lesního hospodaření. Situaci podtrhuje fakt, že rozloha lesů činila zhruba o polovinu méně než v současné době. Tehdejší rakouské lesnictví ovlivnily zejména tzv. tereziánské lesní řády (1754), které představují prvý významný krok k reorganizaci lesního hospodářství u nás. Ve svém základu už obsahují prvky dnes aktuálního trvale udržitelného hospodaření. Nařizují např. povinnost obnovy a znovuzalesňování po těžbě, zakazují hrabání steliva a mechu v lesích, předepisovaly opatření k zamezení škod způsobených tehdy běžně provozovanou pastvou dobytka v lese a také opatření sloužící k omezení škod způsobených stavy vysoké zvěře. Snahy o pozvednutí lesního hospodářství, zejména zalesňování prořídlých listnatých lesů jehličnatými dřevinami, se však posléze obrátily v jiný extrém. Náš vynikající lesnický odborník Jan Evangelista Chadt jej výstižně popisuje jako mánii borovou, k níž došlo na přelomu 19. století, a mánii smrkovou, jež propukla okolo roku 1840. Byly způsobeny nedostatkem vysoce ceněné suroviny, vysokou produkcí a jednoduchou péčí. Výsadby lesa odstartované v tomto období vedly k tomu, že v současné době na 75 % našeho lesního půdního fondu rostou jehličnany.
Poměrně velká přeměna původně smíšených porostů na smrkové či borové monokultury byla urychlena několika kalamitami (větrné, sněhové, kůrovcové i mniškové), po kterých se osazovaly velké plochy monokulturně (např. po mniškové kalamitě z 20. let minulého století, ale i dříve byl vysazován smrk ve snaze rychle les obnovit bez ohledu na původ semene a v polohách pro jeho růst nevhodných). Právě v dnešní době dorůstají do dospělosti smrkové porosty, založené po velké mniškové kalamitě. Monokultury však nejsou vždy výsledkem činnosti člověka. Lesy, kde jedna dřevina zcela dominuje, vznikají i přirozeně. Například s čistými původními smrčinami se lze setkat v nejvyšších partiích hor. Nejen v Karpatech objevíte čisté původní bučiny a na vysýchavých chudých půdách reliktní bory. Většinou však původním lesům dominuje směs několika dřevin. V ekonomice i v lesním hospodářství platí, že vyšší výnosy s sebou přinášejí i vyšší riziko. Nepůvodní monokultury, často založené osivem dovezeným z oblastí s odlišným klimatem a jinou nadmořskou výškou, splácejí tuto daň sníženou odolností. Až do první poloviny 20. století při kalamitách převažovaly škody biotické (škodlivý hmyz). Později nabyly převahu škody abiotické (vítr, sníh, sucho, škody připisované znečištění ovzduší). Historické příčiny vzniku těchto škod tkví v rozsáhlých přeměnách původních přirozených porostů na monokultury, které se zdály být ve svých počátcích hospodářsky velmi výhodné. Z naznačeného vývoje je zřejmé, že lesy na našem území jsou silně pozměněny zásahy člověka. Druhová skladba i věková struktura lesů jsou vzdálené přírodnímu stavu. Původní porosty a porosty jim blízké se zachovaly až na malé výjimky pouze na extrémních a nepřístupných stanovištích, kde se díky tomu neprojevil vliv člověka. Je však otázkou, jak by vypadal les, který byl ponechán čistě přírodnímu vývoji. Zda by jedli, která původně před-stavovala pětinu našich lesů, nenahradil smrk, buk nebo jiná dřevina. Zda-li by se modřín rozšířili ze svého původního areálu v Jeseníkách i do dalších hor a jak by se vyrovnávaly původní lesy s imisemi. Úplný návrat k původní druhové skladbě lesů se v našich hospodářských lesích nejeví jako žádoucí, neboť ty jsou výsledkem přírodních procesů, kde dochází k výrazným hospodářským zásahům ze strany člověka a k odstraňování dřeva z lesa. Pro zdárný vývoj některých dřevin (borovice a některé listnaté dřeviny) je důležité pěstovat nesmíšené skupiny, kde díky konkurenci (stínění, samovolné vyvětvování atp.) dochází k vývoji rovného bezsukého kmene, který je nutný a nejvýhodnější pro ekonomické zhodnocení. Druhová skladba našich hospodářských lesů jistě dozná změn. Rozsáhlé monokultury jsou postupně nahrazovány porosty, jejichž skladba představuje vhodný kompromis mezi porosty přírodními a porosty ekonomicky nejvýnosnějšími. Tato rekonstrukce lesů, které jsou zdrojem jedinečné, trvale obnovitelné suroviny - dřeva, zůstává dlouhodobým programem našeho lesního hospodářství