První písemné záznamy o zakládání rybníků a o rybničním hospodaření v českých zemích jsou z 11. a 12. století. Nejstarší rybníky patřily klášterům, hlavní chovnou rybou byl i kapr (především pro svou vysokou životnost, dobré výsledky v rozmnožování, relativně rychlý růst a velmi dobré přežívání, navíc také vysokou kvalitu svého masa); s žádnou jinou rybou nebylo možno dosáhnout takových výsledků.
Vedle klášterů byly rybníky ve 13. století i součástí feudálních panství, doba od poloviny 14. století pak už je počínající etapou výrazného rozvoje rybníkářství. Císař Karel IV. podporoval výstavbu rybníků, zdokonalila se jejich stavební technologie, rybníkáři se pouštěli i do budování rozlehlých nádrží, což dosvědčují v té době vzniklé rybníky Dvořiště, Holná či Velký rybník u Doks (dnešní Máchovo jezero). Karel IV. zřizoval rybníky nejen z prostředků královské komory, ale přikazoval je také stavět stavům a městům s cílem dát lidem hojnost ryb.
Některé rybníky v oné době
vznikaly nejen z potřeb rybochovných, ale také jako řešení
vodohospodářských problémů (např. meliorace bažinatých
oblastí). Přes výstavbu několika velkých rybníků byly
tehdy budovány především rybníky menší, stavebně nenáročnější.
Postupem času rybníkáři zjistili, že lepších produkčních
výsledků se dosahuje v rybnících vybudovaných na úrodných
půdách. To přineslo přesun výstavby nádrží do Polabí a
jiných nížinných oblastí. V oné době se stavěly rybníky
jen jednotlivé, nikoliv pozdější rybniční soustavy. V
pozadí stála primitivní chovatelská praxe, kdy do rybníku se
vysazovaly matečné (generační) ryby, které se vytřely a
zůstaly zde pět, většinou však šest let. Vytřený plůdek
mezitím odrůstal, matečný kapr se každým dalším rokem
znovu vytíral a zakrátko byl rybník z nedostatku potravy přeplněn
podvyživenými a tedy malými rybami různých ročníků. S
vodou navíc do rybníka vstupovaly plevelné ryby a především
štiky, které na druhé straně obsádku vyžíraly.
Počátek 15. století znamenal v rybníkářství kvalitativní obrat. Do praxe totiž vstoupila metoda odděleného chovu plůdku, násady a tržního kapra, což obratem přineslo významné zvýšení hektarové produkce. Politicky neklidná válečná doba spolu s husitským revolučním hnutím sice rozvoj rybníkářství zbrzdila, ale jen na čas.
Zlatý věk rybníkářství začal v českých zemích koncem 15. a pokračoval po celé 16. století. V té době dochází k bouřlivé výstavbě rybníků, ty jsou pokládány za velmi výnosné investice a proto se v jejich budování angažuje nejen šlechta, ale i svobodná města či jednotliví měšťané. Namísto individuálních rybníků se po celých Čechách, na Moravě i ve Slezsku začínají stavět celé rozsáhlé rybniční soustavy. Odhaduje se, že koncem 16. století zde existovalo kolem 25 tisíc rybníků o celkové výměře kolem 180 tisíc hektarů (tedy více než trojnásobek současného stavu).
Významnou osobností konce 15. století byl Vilém z Pernštejna, který na převzatém panství Hluboká nad Vltavou začal budovat rybníky a vytvořil v jižních Čechách první ucelenou rybniční soustavu s hlavním pětisethektarovým rybníkem Bezdrev. Zhruba ve stejné době začala vznikat další velká rybniční díla a soustavy v okolí Třeboně. Prozíraví Rožmberkové zde vybudovali desítky nových velkých rybníků (např. Starý Koclířov /1491/, Ruda /1495/, Velký Tisý /1503-1505/). Vynikajícím rybníkářem v jejich službách byl Štěpánek Netolický, který vedle samotných rybníků začal v roce 1508 budovat i vodní osu třeboňské rybníkářské oblasti, 45 km dlouhou Zlatou stoku, která poté umožnila zřídit další velké rybníky - Opatovický (1510-1514), Horusický (1511-1512) či Kaňov (1515).
Dalším jihočeským vynikajícím stavitelem rybníků byl Mikuláš Rutard, jehož rybniční soustava poblíž Chlumu u Třeboně patří k evropským unikátům pozdně středověkých vodohospodářských děl. Zejména odvážná stavba Staňkovského rybníka, nejhlubšího v Čechách, je dokladem jeho mistrovství.
Nejznámější rybníkářskou renezanční postavou je však Jakub Krčín, regent všech rožmberských panství. Krčín byl osobností velice rozpornou, v každém případě však pro rožmberské dominium nepostradatelný svým mimořádným ekonomickým myšlením a hospodářskými zásahy, které Rožmberky posouvaly daleko před ostatní české pány. Jeho přičiněním (spolu s využitím mocenského postavení) vznikly odvážné rybniční stavby; v roce 1570 zahájil budování Nevděku (později přejmenovaného na Svět), roku 1571 následoval Spolský, 1574 rozšířil Opatovický, 1577 započal stavbu Potěšila a rozšířil Naději a Skutek, roku 1580 rozšířil Dvořiště a Záblatský, a následovaly přečetné další rybníky. Jeho životní dílo však ještě stálo před ním. Až v roce 1584 se pustil do gigantické stavby rybníka Rožmberka jako pocty svým chlebodárcům a nakonec i svého památníku. Současně s tím vyřešil průtok povodněmi ohrožované Lužnice nově budovaným rybníkem a její vodu bezpečně převedl svou Novou řekou do Nežárky. Stavba Rožmberka trval šest let, během této doby ještě rozšířil rybníky Vlkovický a Horusický. Po dokončení Rožmberka opustil Krčín rožmberské služby a zbytek svého života trávil na sedlčanském panství, kde rovněž nezahálel (mj. zde vedle dalších menších rybníků postavil i nádherný dvaapadesátihektarový Musík)
Do historie zlaté doby rybníkářství
v českých zemích se nesmazatelně zapsal i olomoucký biskup
Jan Dubravius. Sám znalec rybničního hospodaření, v průběhu
let 1535-1540 sepsal základní dílo starého českého
rybníkářství, jež se pod názvem O rybnících stalo v četných
překladech na staletí učebnicí evropského chovu ryb. V
podstatě lze říci, že zásady tlumočené Dubraviem platí v
obecné rovině dodnes.
Třicetiletá válka (1618-1648),
která zasáhla téměř celou Evropu, přinesla vedle ztrát na
životech i nedozírné materiální škody a profesní úpadek
veškeré hospodářské činnosti. Promítlo se to přirozeně i
do chovu ryb. Četné rybníky byly poškozeny prokopáním
hrází či zničením vypouštěcích zařízení, mnohé další
pak nebyly vůbec napuštěny, neboť je nebylo čím nasadit. V
druhé polovině 17. století se sice podařilo tento úpadek
mírně zastavit, ale do skutečné renezance chovu ryb bylo
daleko. Spíše to bylo jen jakési vytloukání klínu klínem,
jak později o této době napsal vynikající rybniční
hospodář Josef Šusta.
V zemědělství se ve druhé polovině
18. století začala situace měnit. S růstem obyvatelstva
narůstala i poptávka po potravinách, patenty Josefa II. navíc
uvolnily rozvoj zemědělství, to opustilo úhorový systém
hospodaření a přešlo k pevným osevním postupům a střídání
plodin. Tento pokrokový nástup však rybníkářství nejen
nezachytilo, naopak rybníky jako jediná rezerva pro rozšiřování
zemědělské půdy začaly být vysoušeny a přeměňovány na
pole a louky dávající větší užitek. Postupně tak plocha
rybníků klesla na celkových zhruba 77 tisíc hektarů, tedy na
méně než polovinu stavu, jaký byl v závěru 16. století. Rušení
rybníků probíhalo intenzivně především v úrodných
oblastech (Pardubicko, Poděbradsko, Jičínsko, Plzeňsko, jižní
Morava), méně intenzivně v jižních Čechách, kde přeměnou
rybníků založených na zamokřených půdách nebylo mnoho co
získat. Do roku 1840 klesla výměra rybníků o dalších
zhruba 40 tisíc hektarů. Nicméně vysvětlovat tento úpadek
českého rybníkářství jen preferencí klasického zemědělství
by nebylo objektivní. Chov ryb se totiž během dvou století
propadl z pozice vysoce rentabilního a profesně zdatného odvětví
v doslova extenzivní prvek celé zemědělské soustavy, který
nebyl schopen konkurence.
Teprve ve druhé polovině 19. století
začalo docházet k mírnému pozitivnímu obratu. Stály za ním
tehdejší vynikající osobnosti především z řad praktiků.
Z nich je možno jmenovat například ředitele třeboňského
panství Václava Horáka (1815-1900), jehož hospodářské
zásahy spolu s dodržováním chovatelské kázně zvýšily
rybniční výnosy, a především pak ředitele třeboňského
panství Josefa Šustu (1835-1914), jenž svá rybochovná opatření
v oblasti letnění a hnojení rybníků, přesného stanovení
hustoty obsádek, výtěru kapra, chovu candáta a marény a
zejména pak výživy kapra opíral o důkladné vědecké
studium. Do Šustovy rybářské generace patřil i jinak mladší
Theodor Mokrý (1857-1945), správce lnářského rybničního
hospodářství, známý navíc i prošlechtěním nové odrůdy
kapra, tzv. lnářského modráka.
Za první republiky (1918-1939) se
rybniční chov ryb po počátečních problémech rozvíjel
celkem příznivě, vedle kaprového rybníkářství se začínaly
objevovat i chovy pstruha duhového (do Evropy byla tato ryba
dovezena z Kalifornie v roce 1881 a už roku 1888 se o její
odchov pokoušel rybářský spolek v Kadani). V prvním
desetiletí po vyhlášení republiky vznikla ve Vodňanech rybářská
škola (1920) a o rok později v Praze státní rybářský
výzkumný ústav, mnoho tisíc hektarů rybníků bylo rovněž
zestátněno, produkce tržních ryb narůstala (v roce 1930
činila více než 3200 tun), nicméně konec tomuto slibnému
rozvoji však ve třicátých letech učinila hospodářská
krize. Druhá světová válka (1939-1945) pak tuto stagnaci i
pozdější propad jen dotvrdila.
Po válce 2. světové válce přešly rybníky do majetku státu, po organizačních peripetiích vznikl státní podnik Státní rybářství, který jednoznačně ovládal veškerý chov ryb. Skutečností je, že pod vedením této organizace byly rozpracovávány a účelně zhodnocovány nové chovatelské technologie znamenající rychlý růst produkce (v pozadí tohoto boomu ovšem stál absolutně nenasycený socialistický trh, který vděčně přijímal jakékoliv množství vyprodukovaných ryb). V roce 1989 bylo na území dnešní České republiky vyprodukováno zhruba 17,3 tisíce tun tržních ryb
Po roce 1989 došlo k privatizaci bývalých podniků Státního rybářství, většinově na jejich základě vznikly akciové společnosti a společnosti s ručením omezeným, do sektoru chovu ryb vstoupily i soukromé osoby.